Rubrika: Věda

Je faktem, že s ptáky se setkává prakticky každý z nás. Najdeme je v přírodě, na vesnicích i ve městech, ať už divoké či domestikované. Někteří z nich, jako například holubi, jsou považováni spíše za škodnou, zatímco jiní jsou chráněni zákonem. Jen málokdo se však zamyslí nad tím, jaká evoluční cesta vedla k těm okřídleným tvorům, které známe dnes. Jsou totiž mnohem starší, než by se mohlo na první pohled zdát. Pravdou totiž je, že se jedná o přímé potomky dinosaurů. Nejstarším známým předkem našich kuřat, slepic či kohoutů je velociraptor. Ano, ten, kterého známe z Jurského parku a Jurského světa. Ovšem je potřeba říci, že ve skutečnosti vypadal poněkud jinak, než jak jej zobrazují tyto filmy.

Ano, jednalo se o predátora lovícího ve smečce a vybaveného smrtícími drápy, především na nohách. Avšak byl jen o něco větší než dnešní krocan. Byl také opeřený, i když přesnou barvu samozřejmě není možné určit. Jak se ale u dinosaurů vyvinula schopnost létat? Poněkud jinak než u pterodaktylů, ač by se to mohlo zdát zvláštní. Základem je samozřejmě peří. Jeho vývoj není až tak překvapivý, když si uvědomíme, že se jedná v podstatě o prodloužené šupiny. Původně však sloužilo jen k tepelné izolaci. Postupně se však přidaly další výhody.

Tou první byly lepší manévrovací schopnosti, což bylo ideální zejména pro rychlé lovce, jakými byli právě raptoři. Ti mohli díky svým ostrým drápům také šplhat, a zde se ukázala další výhoda toho, že byli opeření – dokázali plachtit. Nejprve samozřejmě na velmi krátké vzdálenosti, avšak pro některé druhy dinosaurů i to znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí. U nich se tedy tato schopnost stále zlepšovala. To zahrnovalo delší pera a paže, ale také postupné odlehčování kostry. V tomto okamžiku byli tito tvorové již jen kousek od samostatného letu. Jistě, vývoj do dnešní podoby trval desítky milionů let. Avšak to, že dokázali po takovou dobu přežít nám ukazuje jejich vitalitu.

Když jste ve společnosti a zmíníte téma věda, tak máte na celé hodiny, co řešit. Plno lidí zajímá určitá věda, o kterou se zajímají. A určitě se všichni shodnete, že bez vědy bychom byli zaostalí a stále vařili na ohni. Bez vědy bychom nežili život, jaký žijeme teď. Jenom díky vědě víme plno věcí o vesmíru, lidském těle, naší historii a všech možných fyzikálních zákonech. Jen díky vědě víme, co víme teď. Ale víte, co je skutečná věda?

Když se někoho zeptáte, co považuje za skutečnou vědu, tak uslyšíte různé názory. Někdo považuje za skutečnou vědu astronomii, jiný historii a někdo dokonce filologii. Co člověk, to jiný názor. Ale podle mnohých jsou největší věda vztahy. A je to pravda. Lidé zkoumají vztahy staletí a stále nemohou přijít na její vzorec. Určitě jste zaznamenali v televizi různé pořady ohledně vztahů. Opravdoví profesionálové zkoušejí dávat dohromady úplně cizí lidi a zkouší, jestli podle jejich výpočtů dokáží být kompatibilní. Ale dá se taková věc vůbec vypočítat? Člověk přeci nejde dát do určitých tabulek a posuzovat ho. Kdybychom byli roboti, tak by nás stačilo naprogramovat, abychom se zamilovali do jiného robota. Ale u lidí to nejde. Ale proč tomu tak je?

Lidé si zvykli, že na všechno znají odpovědi. Ale co se týče vztahů, tak nemají žádné odpovědi. Lidé dokáží propočítat, který člověk by se hodil k druhému člověku, ale zapomínají na to důležité. A tím je, že mezi dvěma lidmi musí přeskočit jiskra. Musí mezi nimi působit chemie. Pokud k sobě dáte dva cizí lidi, kteří se znát nebudou a hned na první schůzce mezi nimi nepřeskočí jiskra, tak je můžete klidně zavřít do klece. Ale nic z toho nebude. Jediné, co ucítí je odpor. Lidé se musí smířit s tím, že ne na vše budou znát odpovědi. Vztahy jsou věda, o kterých se můžeme učit. Ale nikdy je nepochopíme, jak přesně fungují.

Biosféra patří k nejdůležitějším obalům Země. Biosféra je tedy obal, kam patří rostliny a zvířata. Co je to biom? Biom je část biosféry, jsou zde klimatické, hydrologické, půdní a geologické poměry -> existence rostlin a zvířat. Rozlišujeme však VODNÍ BIOMY a PEVNINSKÉ BIOMY.

Vodní biom je největší biom na světě, jsou to tzv. PLÍCE ZEMĚ (nejvíce to jsou řasy). Jsou tu rostliny – zelené a červené řasy a živočichové – koráli, měkkýši, žraloci, tresky, tučňáci, hvězdice a třeba delfíni. Základem potravních řetězců je fytoplankton a zooplankton. Velká loviště ryb můžeme najít v Peru i Japonsku).

Pevninský biomy se dělí na určité druhy. A) Tropický deštný les – Ten se nachází například v Guatemale či u Guinejského zálivu. Nejčastěji je najdeme v rovníkových oblastech. Žijí tu 2/3 rostlinných i živočišných druhů. Půdy tu jsou bohužel málo úrodné. Je zde velké množství srážek (2-9 metrů). Jsou tu také vysoké teploty a vlhkost. Díky těmto lesům se produkuje mnoho kyslíku.

B) Tropické monzunové lesy – Tyto lesy najdeme v Bangladéši, ve vyšších nadmořských výškách najdeme MLŽNÉ LESY. Monzunové lesy mají pouze jedno období sucha. Nachází se v oblastech extrémních srážek. Nenajdeme zde tolik rostlinných druhů. Nejznámější rostlinou je mahagon.

C) Savana – Nachází se v tropech a subtropech. Zároveň se nachází kolem Kilimandžára. Jsou velice vlhké (v Jižní Americe – Campos). Traviny tu jsou vysoké 1-4 metry. Bohužel některé savany jsou zaplavovány (Panthanal). Suché savany mají nižší traviny (1-2 metrů), nachází se tu baobaby či blahovičníky. Najdeme mezi savanami i trnité savany. 

D) Pouště a polopouště – Nachází se v subtropech (ale i v mírném pásu). Srážky tu jsou nižší oproti deštným lesům. Je tu méně než 200 milimetrů za rok (poušť). V polopouštích jsou však vyšší. V Africe to je například Sahara nebo Namib. Pro pouště jsou známé veliké teplotní rozdíly přes den a v noci. Jaké jsou hlavní důvody pro vznik pouští? Jsou to suché pasáty, mořské proudy a srážkový stín.

E) Středomořské lesy – Stromy a keře zde své listy neodhazují. Existuje zde Eukalyptový les. F) Step mírného pásu – Půdy jsou zde úrodné, převažují zde stepní trávy oproti stromům. G) Smíšené lesy mírného pásu – převážně na severní polokouli. H) Jehličnaté lesy mírného pásu – Švédsko, Rusko a Kanada. Jsou zde TAJGY. CH) Tundry – Existují v nejsevernějších oblastech. Například Alpinská tundra.

Pitím se v tomto případě nemyslí pití slazených limonád nebo minerálek a už vůbec ne tvrdého či jiného alkoholu. Máme na mysli čistou vodu. Po té naše těla doslova lační a my jim jen málokdy vyhovíme do míry, která by pro ně byla optimální. Proč bychom se tedy na její dostatečný příjem měli opravdu pečlivě zaměřit?

Našim střevům se také často přezdívá druhý mozek. A není se čemu divit, když jejich pohoda rozhoduje o tom, jak se budeme cítit a jestli nám bude, jak se říká, do zpěvu. Dostatek tekutin slouží k hydrataci tohoto orgánu a tím podporuje správný průchod potravy a její následné vyloučení.
O pleť a kůži jsme zvyklí pečovat především zvenku. Z reklam nám je vtloukáváno do hlav, že jediné, co je naši pokožku schopno zachránit, je péče ze strany kosmetických produktů, jako jsou micelární vody, odličovadla nebo přípravky proti akné. Ve většině případů ovšem stačí do jídelníčku zařadit více vody v podobě ovoce a zeleniny, polévek či samotného nápoje. Jeho obrovským benefitem je totiž vyplavování toxinů a jejich zplodin z těla.

Při sportu náš organismus vylučuje sůl a ionty v podobě potu. Z tohoto důvodu je potřeba doplňovat hodně tekutin. Ani zde by se to ale nemělo přehánět, jelikož nadmíra pití při sportu nepřispívá ke sportovním výkonům. Znáte ten pocit, když vám váš žaludek skáče, protože je přeplněný?
Pokud vám po ránu chybí energie, zbystřete svůj sluch. Totéž platí ve chvíli, kdy máte podat nějaký výkon nebo prostě vydávat energii. Voda má totiž tu úžasnou schopnost, že kdykoli, kdy ji našemu tělu dopřejeme, náš organismus zcela restartuje. Cítíme se po ní svěže a plní sil. Proto si ráno těsně po probuzení zkuste místo šálku kávy dopřát sklenici nebo hned několik sklenic vody. Budete se cítit úžasně. V případě, že vám samotná voda nechutná, přidejte do ní šťávu z čerstvých citronů.
Všechny tyto benefity jsou vědecky prokázány studiemi. Uznává je i světová zdravotnická organizace WHO.